Moudrost nEdoKonaLosti

V dnešní době existuje mnoho duchovních organizací shromažďujících lidi hledající duchovní azyl, částečně jako místo léčení, ale také — což je možná ještě významnější — jako bezpečný přístav, který by je ochránil před odcizeností a nepřátelstvím okolního světa.

Může to být velká úleva, když někdo dokáže částečně upustit od světských bojů a žít pod vedením učitele v bezpečném společenství. Ačkoli jsou však v životě každého z nás chvíle, kdy je nalezení takové oázy životně důležité, zůstává nicméně otázkou, zda se toto prostředí dotýká hlavního tématu. Uzdravuje tento duchovní proces opravdu naše psychické obtíže?

Z mé psychoterapeutické praxe postupně vyplynulo, že u některých lidí, kteří se vydali na duchovní stezku, se obtíže nevztahují jen k potřebě duchovnosti, ale také ke způsobu, jak se vtělují do normální pozemské identity. To nás vede k další otázce týkající se toho, jak svou duchovnost přenášíme na zem. Máme-li relativně slabý pocit identity, máme též tendenci se nedostatečně vztahovat ke konkrétnímu, hmotnému světu, a zejména k tělu. Spiritualita pak může být závažným způsobem neuzemněná. Je-li naše ego-identita slabá, takzvané duchovní hledání nás může poměrně snadno odvést ještě dál od naší normální, konvenční, každodenní reality.

U někoho se to může projevit jako idealistická, mystické hysterie, v níž je vše úžasně pozitivní, magické a nádherné, ale která má málo společného s reálným světem a absolutně nezvládá pojmout temné a bolestné stránky života. U jiných to může vést k fanatismu, jenž je nutí přísně a intenzivně provádět praxe za účelem dosažení duchovní realizace.

Sám jsem rozhodně vůči této druhé tendenci nebyl imunní a domnívám se, že tento sklon zoufale hledat duchovní řešení mnohdy zakrývá hluboko zakořeněné nevyřešené problémy.

Jako příklad uvedu případ klientky, která ke mně před několika lety začala docházet na terapii. Byla to žena středního věku ze střední třídy a trpěla stále silnější depresí. Tuto depresi však skrývala podpláštíkem pozitivní spirituální milosti obracející jakékoli utrpení, s nímž se mohla setkat, ve snahu být ještě duchovnější, což znamenalo ještě pozitivnější. Hodně se usmívala, a to i když se dotýkala něčeho potenciálně bolestného, a mluvila o lásce a světle a o svém pochopení toho, že vše, co zažívá, jí bylo zjevně sesláno, aby otestovalo její spiritualitu. Kdykoli jsme se přiblížili nějakému jejímu vnitřnímu konfliktu, rychle unikala a hledala duchovní racionalizaci.

Její duchovní hledání bylo hledání světla a transcendence, protože nedokázala unést přímou konfrontaci s vlastní bolestí. Zatímco jí důraz na světlo a transcendenci propůjčoval povrchový pocit, že jevysoce spirituální, uvnitř se skrývalo hluboko zakořeněné zranění,které mělo mnoho co dělat s její neschopností přijmout vlastní Stín,tj. svou odvrácenou stranu. Odmítala na svou temnotu pohlédnout,protože neodpovídala jejímu ideálnímu duchovnímu sebeobrazu.

Ode mne chtěla, abych potvrzoval její poněkud grandiózní pozitivně-spirituální identitu, a ona se tak mohla udržovat v iluzi, že jev pořádku. Její deprese ji přesto pronásledovaly jako démoni.

Teprve když si začala uvědomovat, že její božské ideály a plášť pozitivnosti a světla jsou ve skutečnosti únikem, dovolila terapeutickému procesu dále se rozvíjet. Potřebovala někoho, kdo by jí pomohlnahlédnout, že je akceptovatelná i se svým Stínem a že je normálnímít nepříjemné emoce. Pokud by mohla uzdravit svou rozpolcenost mezi duchovní dobrotou a nepřijatelným Stínem, mohla by se též více uzemnit jako někdo, kdo má pozitivní vlastnosti i chyby a dokážese s tím smířit.

Součástí její rozpolcenosti byl i konflikt s tělem a jeho základními potřebami. Její duchovní hledání bylo založeno na touzetranscendovat své potíže, aniž se s nimi skutečně obeznámila, a naurčité závislosti na světlém a pozitivním.

Takové zmatky nás vedou k závažné otázce, co vlastně míníme výrazem „duchovní“. Toto slovo, které postrádá buddhistický ekvivalent,může být silně zavádějící. Západní pojetí spirituality významněpřispívá k rozštěpu, jenž se často vytváří mezi každodenním životema takzvaným duchovním životem. Mnoho lidí mluví o potížích se zahrnutím své duchovní praxe do života.

Pokud jde o buddhismus, neexistuje naštěstí žádná zmínka o tom, že by se spiritualita nějak odlišovala od „normálního“ života. Důraz zde není na nějakém transcendentálním, paranormálním či okultním otevření se vyšším stavům. Pro buddhisty neexistuje žádná vnější božská bytost, která by jim poskytovala spásu. Buddhismus se zaměřuje spíš na neustáléprohlubování bdělého uvědomění přirozené povahy skutečnosti, prožívaného v každém okamžiku.

V tomto smyslu je tedy spiritualita zakořeněna ve schopnosti být plně přítomen v každodennímživotě.

Zdá se, že naše západní pojetí spirituality ve skutečnosti utváří naše očekávání toho, co budeme zažívat. Náš koncept spirituality jako čehosi mírumilovného, světlého a transcendentního spolu s představami zbožnosti, čistoty a svatosti hluboce ovlivňuje naše zaměření. Historicky zapříčinil oddělení spirituality od těla, sexuality a pozemského, světského života. Pojem spásy a přítomnost všemohoucí autority v monoteistických věroukách může také přispívatk nedostatku osobní zodpovědnosti za emoční a psychickousebetransformaci.

Spiritualita pak může být jak neukotvená ve své snaze o překročení každodennosti, tak do jisté míry infantilní ve smyslu přenášení zodpovědnosti na vyšší moc.

Většina lidí se zapojuje do nějaké formy duchovního života, protože hledá řešení svých životních problémů a hlubší smysl. Monoteistická náboženství se od neteistických náboženství, jako je buddhismus, liší v náhledu na cestu ke spáse a její zdroj.

V buddhismu existuje pojem osvobození se od utrpení, ale ne ve smyslu úniku před běžným životem.

 Nirvána jako stav prostý utrpení není nebeskou dimenzí odlišnou od normálního života, jak si někteří myslí. Osvobození přichází skrze vhled do přirozené podstaty života, ne skrz odmítání jeho reality. Je to zásadní změna v pohledu na svět, nikoli únik před ním. V tomto pohledu je málo prostoru pro odmítání čehokoli, co je součástí naší fyzické či emoční zkušenosti.

Když jsem se setkal s buddhistickou psychologií, přirozeně jsem usoudil, že její praxe a techniky mi mohou pomoci uzdravit životní problémy. Tento úsudek je však platný pouze tehdy, jestliže se nemýlíme ohledně toho, co je skutečným kořenem našich potíží.

Je přirozené vstoupit na duchovní stezku, jestliže hledáme smysl a hlubší porozumění zásadním životním otázkám. Tato potřeba je jako instinkt, který musí být uspokojen. Hledání něčeho nadosobního či božského nám může poskytnout pocit důvěry, optimismu a bezpečí jako základ našeho života. Může nám to pomoci být si jistější v tom, kdo jsme, ale vždy to tak být nemusí.

V mém životě se buddhistické nauky dotkly hluboko zakořeněné duchovní touhy, a přesto ne vždy vyřešily reálné konflikty, které měly co dělat více se zásadními zraněními mého ega než s mým duchovním životem.

Začal jsem si uvědomovat, že hledat tzv. duchovní řešení svých problémů nestačí — bylo nutné se zaměřit na svou běžnou funkční světskou identitu. Zejména jsem se musel zabývat problémy ovlivňujícími můj vztah k ženám.

Na základě vlastní zkušenosti vím, že pokud tyto problémy neodkryjeme, riskujeme, že rozprostřeme plášť spirituality nad hluboko pohřbenými emočními zraněními z dětství, která jen tak jednoduše nezmizí.

Spiritualita nás pak může vést k faktickému odříznutí se od emočních problémů, jejich potlačení a dokonce prohlubování prostřednictvím toho, co Welwood nazývá „duchovní bypassing“.

Pokud jsme pohřbili část sebe samých, kterou jsme považovali za nepřijatelnou a špatnou kvůli její emoční podstatě, naše duchovnost může jitřit pocity bezcennosti a „hříšnosti“ a vlastně nás dále zraňovat.

Místo léčení hluboko zakořeněných zranění naše víra způsobuje jejich potlačování a posilování. V prvních letech následování buddhismu jsem se velice snažil naplňovat kolektivní očekávání ohledně toho, jak bych se měl chovat, abych byl užitečný, přijímaný praktikující.

Stal jsem se dobrým, mírumilovným, pěkně hovořícím, potlačeným, puritánským buddhistou. Naneštěstí to vytvořilo jen mírumilovný povrch, který pohřbil mnoho emočního neklidu, o němž jsem věřil, že musí být zkrocen.

Když se věci takto vyvinou, je velmi pravděpodobné, že se naše spiritualita stane jen dalším projevem naší individuální patologie.

Aniž bychom si toho byli vědomi, můžeme překrucovat duchovní hodnoty. Zříkání se se může stát další obdobou odmítání a popírání, soucit se může stát nezdravou, neopodstatněnou sentimentalitou.

Naše touha pomáhat druhým může plynout z „nutkavé péče“ anebo z tendence k sebeobětování, protože se cítíme bezcenní. Buddhistická idea prázdnoty může být rovněž falšována touhou psychicky mizet či splývat a ztrácet hranice ega.

Prázdnota však v buddhistickém smyslu neznamená chabou identitu, beztvarou neurčitost a absenci hranic.

Má vlastní verze tohoto nesprávného náhledu spočívala ve snaze žít ideál čistoty a zbožnosti, dokud jsem nedospěl k zjištění, že jde o formu vytěsňování, které se nakonec nedalo snášet.

Centrálním tématem buddhistické praxe je hledání řešení našich zásadních zranění. Uzdravení těchto emočních narušení je opravdu cílem této praxe. Pokud si ale přejeme tyto problémy řešit, musímek sobě být otevření a upřímní ohledně toho, že v nás jsou přítomny. Jedině pak nám nějaká duchovní praxe může poskytnout to, co potřebujeme.

Cílem buddhistické praxe není spirituální transcendence,která by nás oddělila od utrpení. Není jím ani hledání spásy ve formě nějakého vnějšího božstva, které by nás zachránilo z obtíží. Jak jednou řekl jeden z mých učitelů Lama Thubten Yeshe: „Buddhismus je velice praktický: musíte jen rozpoznat, že příčinou vašeho utrpení je vaše mysl. Pokud ji změníte, můžete dosáhnout osvobození.“

Tato zpráva je velmi jasná, i když v žádném případě není snadné jinásledovat. Abychom tak mohli učinit, musíme si začít uvědomovat, kde jsme psychicky zraněni.

Převzato z knihy Moudrost nedokonalosti od Roba Preece